Reklama
 
Blog | Jaroslav Ostrčilík

Těžké vzpomínání

Před několika týdny proběhly médii zprávy o nalezení masového hrobu v Dobroníně. Z reakcí na ně si lze udělat obrázek o vztahu české společnosti k problematickým místům naší minulosti, podobnými vzorci přitom vede i cesta k památníku obětem holocaustu v Brně.

Některé komentáře se v souvislosti s nálezem na Jihlavsku ptali, zda-li je vůbec nutné, přehrabovat se ve vlastní historii. Relativní absence hysterických reakcí a mediální zájem, který se dostává i například připomínce brněnského Pochodu smrti, jsou přece důkazem, jak velký posun ve vnímání svojí minulosti česká společnost v posledních letech udělala.

Poměrně věcná diskuze je sice již možná, na jejím polemizujícím tónu a odmítavém postoji většiny z nás se však zdá se mnoho nezměnilo. Zejména politická elita naší země, tradiční slabina české společnosti, dichotomický konstrukt vlastní identity navíc v lidech spíše pěstuje. Za vrchol absurdity možno považovat úpornou snahu prezidenta Klause, mít v Lisabonské smlouvě explicitně uvedeno, že se Češi po válce dopustili genocidy a že si to nikdy nedají vzít.

Zájem o dlouho tabuizované téma však nadále sílí, a to nejen díky snaze občanské společnosti. Stále více totiž do popředí vstupuje nový fenomén – amatérský zájem o lokální historii. Koneckonců i u zrodu oceněného románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch stála potřeba se dozvědět, jací lidé obývaly dům, ve kterém autorka žije, a kam se poděli.

Reklama

Město Brno doposud přistupovalo k připomínání si lidského rozměru svojí nedávné minulosti také velmi rezervovaně, a to i té zdánlivě méně rozporné. Že se v České republice holocaust nijak přehnaně nepřipomíná, patrně souvisí právě s oním vnímáním dějiny jako odvěký boj dobra se zlem, Čecha s Němcem. Oni přece byli pachatelé, my je po válce po zásluze potrestali, a více nás tato tragédie nemusí zajímat. Vždyť by si ještě někdo vzpomněl, že to bylo vlastně protektorátní četnictvo, které posílalo české a moravské Romy do osvětimské továrny na smrt.

Brno však zdá se našlo odvahu, postavit se svojí minulosti čelem a zadalo vypracování návrhu pomníku židovským a romským obětem nacistického šílenství. Budiž mu tento již dávno splatný krok přičten k dobru a nechme se překvapit, zda-li si vedení města troufne i na připomínku vyhnání svých obyvatel německého jazyka, které tehdejší MNV koneckonců sám inicioval.

V zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně již od poloviny devadesátých let stojí kámen, který si vyhnaní byli nuceni těžce vybojovat a navíc zaplatit ze svých kapes. Na podzim 2009 však z iniciativy zastupitelů města Brna za zelené vznikla neformální pracovní skupina, která se za účasti zástupců německojazyčné menšiny v Brně i Fora pro česko rakouský dialog shodla na místě (Mendlovo náměstí) a výtvarné koncepci náležité připomínky událostí z konce války. Pro nedostatečnou podporu v zastupitelstvu města sice záměr skončil v šuplíku, jednou ale jistě přijde čas, jej opět vytáhnout.

Článek vyšel 23. 9. 2010 na www.spolecnaminulost.cz.