Takový Masaryk vlastně ani není opravdovým Čechem. Přímení, které zní asi tak česky, jako přízvisko Vishnawathan, prozrazuje, že se narodil matce německé národnosti a Slovákovi. Když národ slavil objev rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, musel se Masaryk šťourat v nepodstatných detailech. Také se zastával Židů nebo odsuzoval, když národ po pádu Habsburků zabíral kulturní a hospodářské statky Němců, na které přece měl přirozené právo. Hrál si na prezidenta všech Čechoslováků, i těch, kteří jimi být neměli, a dokonce fantazíroval o spojené Evropě. A co je to za falešné a prázdné gesto, přijmout příjmení svojí manželky?
I Havel byl nebezpečným internacionalistou a kosmopolitem, který naší zemi vnucoval nepřirozené západní hodnoty a postoje. Stranil všemožným menšinám a aktivistům; na sklonku života, o jehož obětování věcem veřejným se ho nikdo neprosil, se dokonce spojil s politickými advokáty těchto západních dekadentismů, Stranou zelených.
Jeho nástupce na Hradě ovšem pravým Čechem je. Za privatizace, kterou jako ministr financí vymyslel a jako premiér realizoval, Václav Klaus vždy prosazoval zdravou dravost trhu před bolševismem právního státu. V mnoha případech se také zastával našich vynalézavých podnikatelů před chamtivostí západních investorů. Je do velké měry právě jeho zásluhou, že se o tuzemském privatizačním projektu učí po celém světě, například v přednáškách o hospodářské kriminalitě.
Václav Klaus nám také neúnavně připomíná, jakých křivd se na nás dopustili Němci a Rakušané, a naopak dokáže vyzdvihnout kladné aspekty života v normalizačních desetiletích či slovanskou vzájemnost s Ruskem. Prezident Putin se mu odvděčil mimo jiné Puškinovou medailí či zaplacením ruského vydání profesorovy přelomové filipiky proti klimatickému sektářství.
Potom, co nás do EU přivedl, Václav Klaus statečně hájil naši suverenitu a vymezoval se proti totalitním tendencím tohoto socialistického spolku. Všichni přece cítíme, jak například politická korektnost dusí život v České republice. A navíc mají v EU velké slovo Němci. Jistě větší zájem světových médií než Havlovy výlety za Dalajlámou vyvolaly zahraniční cesty Václava Klause, ať do Moskvy na vrcholu boje proti Lisabonskému diktátu, nebo do Austrálie či Chile. Naučil nás, že můžete říkat sebetvrdší pravdu, když ji obalíte do hezkých slovíček; majestát je přece o formě, ne o obsahu.
To současný hradní pán se ve své sympatické otevřenosti nezdržuje zbytečnou rétorikou. Na rozdíl od cizáka Masaryka a nafoukaného buržoa Havla je Miloš Zeman skutečným zosobněním české duše. Národu je dokonce bližší, než jeho politický spoluprotihráč Klaus, který si libuje v přece jen elitářském způsobu života, například demonstrativním tenismu. Zemanova lidovost přitom není žádnou pózou, ale spíše diagnózou.
Stejně jako oba poslední prezidenti věděl i Edvard Beneš, do které geopolitické a civilizační poloviny Evropy naše země skutečně patří. Spojeneckými smlouvami z let 1935 a 1943 nás nasměroval ke spolupráci s bratrským národem, kterému zemi po válce vydal úplně. Z mnichovské zrady vyvodil ty správné závěry a válečné vítězství využil ke konečnému vyřešení nejpalčivější otázky v našem životním prostoru, té německé.
Tito tři velikáni se nedocenitelnou měrou se zasloužili o stát, v jakém dnes žijeme. To bychom jim neměli nikdy zapomenout.