Ohledně dostavby Temelína začala verbálně ustupovat už Nečasova vláda a hlasy o ekonomické nesmyslnosti mamutího projektu se ozývaly i z řad managementu v Duhové. Bohuslav Sobotka ani Pavel Bělobrádek sice pochybnostmi zasvěcených netrpí, ani oni však státní garance ČEZu poskytnout nechtějí. Z Babišových lidí v PS se pro dotování jádra vyslovila jen pětina a sám nastávající ministr financí si názor teprve vytváří, jako ostatně na všechno.
Je zajímavé pozorovat, jak potom, co ČEZ zařadil zpátečku, poslušně tak učinila i česká média. Mýtus o levné energii z jádra najednou padá stejně strmě jako reputace energetického gigantu.
Budoucnost je jinde
Na světě se sice stále staví nové reaktory, děje se tak ale hlavně v Rusku, Číně či Brazílii, zatímco vyspělé země jádro vesměs utlumují. Spojené státy již vyřadily 33 reaktorů a staví jen 3; jeden z nich (Watts Bar 2) mimochodem už od roku 1972. I ve Francii se pouze prodlužuje životnost stávajících zařízení. V roce 2007 započatá stavba reaktoru typu EPR v normandském Flamanville již třikrát překročila původní rozpočet a Sarkozym plánovaná výstavba dalšího reaktoru byla odložena na nikdy.
Nejjednoznačněji se k perspektivě jádra vyjádřila vláda Angely Merkel, která po katastrofě ve Fukušimě ustoupila tlaku veřejnosti a odmítla osmi nejstarším jaderným elektrárnám prodloužit povolení k provozu. Zbylých devět bude postupně vypínáno do roku 2022.
Výstavba polí obřích větrníků nad vlnami Baltu a Severního moře neběží zrovna podle plánu stejně, jako se zadrhává budování pokročilé sítě vysokonapěťových tratí. Lokální protesty proti energetickým dálnicím často organizují titíž lidé, kteří za OZE dlouho a urputně bojovali. Ať je elektřina zelená, ale za humny mi nic nestavějte. Energiewende trpí dětskými nemocemi a politikařením, ale probíhá.
Je tedy pravděpodobné, že se Rakousko a Německo dříve či později zřeknou i importu energie z jádra. Kam si za patnáct, dvacet let nadvýkon Temelína strčíme? Premiér Zeman kdysi sliboval, že až rozjedeme Temelín, bude elektřina skoro zadarmo a na jejím vývozu přes polostátní firmu všichni zbohatneme. Zbohatli jen někteří a v porovnání s kupní sílou máme s odstupem nejdražší proud v celé EU.
Pyramida boha slunce
Prý za to ale může podpora solárních elektráren. Teprve nyní veřejnosti dochází, že za neflexibilními výkupními cenami a zbytečně zastavěnými poli je obrovské selhání politiky, či spíše objednávka z kruhů, které současnou českou politickou reprezentaci řídí. A to rozhodně nejsou lidé z ekologických nevládek.
Německá předloha návrhu tuzemského zákona č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie vedla v zemi svého vzniku k hromadným instalacím panelů na střechách rodinných domů. Poslanci PS ČR však využili bezvládí za úřednické vlády a návrh zákona „vylepšili“. Firmy s nejasnými vlastníky jako Amun Re mohli stavět obrovské fotovoltaické parky, aby je posléze prodaly ČEZu za nadhodnocené ceny. Napojení panelů domácností k síti ERÚ mezitím zakázal. Tento převrácený svět má svoji zvrácenou logiku, ale OZE za něj nemohou.
Rozšíření Temelína je dalším tunelem kolosálních rozměrů. Pokud k němu dojde, přinese další centralizaci výroby energie v naší zemi a upevní nezdravé klientelistické vazby – v nejhorším případě i energetickou závislost na Rusku jako technologickém dodavateli.
Jen ať to bolí
Náklady na výstavbu nových reaktorů se obyčejně několikanásobí. Například rozšíření finské elektrárny Olkiluoto zatím spolykalo 8,5 namísto původních 3 miliard euro. Zařízení, které mělo být napojeno na síť v roce 2010, má podle posledních odhadů být hotovo v roce 2015 či až na sv. Dyndy. Jestli se někdy dostaví, půjde o šestou nebo pátou nejdražší stavbu na světě.
Rozšíření Temelína má stát nějakých 300 miliard korun. Ve světle výše řečeného i na základě zkušeností z realizace veřejných staveb v Česku běží člověku mráz po zádech. Pokud se do dostavby přece jen pustíme, realita nás velmi brutálně vytrestá. A to je dobře.
Dogmatický, bůhví kým naočkovaný pohled na energetickou budoucnost země totiž sdílí drtivá většina české společnosti. Jádro je ostatně drahokam ve výkladní skříni národa, jak ukázal směšný konflikt s Rakouskem během dostavby elektrárny. Česká strana tu rakouskou prve neinformovala vůbec a po uzavření Protokolu z Melku o každém spadlém šroubováku, čímž hrála do karet hysterické kampani bulvárního deníku Krone. (O kvalitě uzavřené dohody nejlépe vypovídá vzpomínka tehdejšího kancléře Schüssela, jak před jednáním ochranka vynášela jeho zpitého českého protějška z auta.)
Když o věcech nejsme schopni uvažovat nezaujatě a připouštět alternativy, musí nás realita dohnat v plné síle. Jaké investice do školství nebo kultury by se nekonaly, kolik sociálna a veřejných služeb by bylo seškrtáno kvůli čímsi byznysu z našich kapes?
V případě rozšíření JETE se naše země obrovsky zadluží a dlouhodobě se omezí již nedostatečné funkce našeho státu. Také z geopolitických hledisek si rozšířením Temelína můžeme zkomplikovat budoucnost na desítky let dopředu. Zní to možná krutě, ale přesně to teď potřebujeme, pořádný s prominutím průser. Minervina sova koneckonců vylétá teprve za soumraku.