Reklama
 
Blog | Jaroslav Ostrčilík

Palcát jménem Lidice

Lidický památník měl být rozezněn hlasy obyvatel vesnice a zvuky jejího všedního dne. Vypjatě zamítavá reakce na projekt ale odhaluje trvající neschopnost naší společnosti, chápat svoji minulost objektivně a lidsky.

Procházíte se areálem památníku a v uších slyšíte křik dětí a sousedské hovory, znějí zvony Lidického kostela, štěkají psi a někde práskly dveře. Vesnice, která měla být vymazána z povrchu zemského i z paměti, opět ožívá. Přehrávač automaticky pouští jednotlivé části nahrávky podle toho, kde se posluchač právě nachází. Je tedy na každém návštěvníku, které obyvatele obce potká a která místa navštíví. Přístroje nevyžadují obsluhu, stačí se jen procházet zmizelou vesnicí, hledat příběhy a poslouchat práci v mlýně, žáby v rybníce, chlapy v hospodě.

Projekt Rozeznění – Lidice 2012 občanského sdružení Sonosféra chtěl zachytit atmosféru obce těsně po atentátu na Heydricha, než se o něm v Lidicích vůbec dozvěděli. Jenže se zdá, že nám právě řádění mordkomanda SS a plameny v audiodramatu Terezy Semotamové nesnesitelně chybí. Dílo, které mělo mít premiéru v den před výročím vyhlazení Lidic, tedy 9. června, nečekaně (nebo spíše očekávaně) tvrdě narazilo.

Zástupcům obce a obětí se předně nelíbí, že prý s nimi projekt nikdo nekonzultoval. To je jistě možné, vždyť komunikace je u takto silných témat vždy delikátní záležitostí, zvláště pokud ji provází silná apriorní nedůvěra. Další argumentace však odkrývá skutečné jádro pudla.

Reklama

Co býkovi rudý hadr, je mnohým finanční podpora projektu ze strany Sudetoněmecké kanceláře v Praze. To, co by z nebe spadlý mimozemšťan mohl objektivně vyhodnotit jako gesto dobré vůle a smíření, je chápáno jako nejvyšší urážka lidických mučedníků a plivanec do tváře národa. Válka ještě ani neskončila (alespoň ne v hlavách lidí), a sudeťáci už si zase vyskakují. Na autory projektu, zrádce a zaprodance, prší hněv a nenávist. Příspěvek se musí pochopitelně vrátit, jinak žádná spolupráce s památníkem nebude. Jak tvrdí jeho ředitel: krajanská reprezentace se přece nikdy neomluvila – tedy ano, ale Posseltova prosba o odpuštění z roku 2010 nebyla přijata, a hlavně se sudetští Němci masakru přímo zúčastnili v roli tlumočníků (nechci být cynický, ale to tam muselo být pěkně narváno, když batalionu SS překládaly tři miliony lidí).

Další argument se dotýká samé podstaty češství. Jak píše komentátor LN Daniel Kaiser v článku s všeříkajícím titulkem Hrdost lidických, „dějiště masového zločinu nemá co být místem smíření“. Ale čím tedy?

Nejspíš věčnou připomínkou germánské bestiality a palivem vylučujícího, až latentně nenávistného postoje, důležitého pilíře tuzemského pokusu o národní identitu. Zkuste si to sami: jsme Češi, protože nejsme oni (Němci, Romové, Evropané, …). Když ale odhlédneme od této negativní sebedefinice, co kromě piva a hokeje zbývá? No vidíte – přitom kladných důvodů k hrdosti by nám chybět nemuselo, kdybychom je připustili.

Ale zpátky do Lidic. Dle tvůrců i zdravého rozumu má právě interaktivní umělecká forma potenciál, tragedii nejlépe přiblížit zejména mladým návštěvníkům. A ani obecně nám neuškodí, mýtus vrátit zpátky na zem, mezi lidi. Pointou osudu Lidic přece není zločin jako takový, ale šokující morální selhání člověka na jedné a utrpění obětí na druhé straně.

Zneužití Lidic jako kladiva na Němce však má dlouhou tradici a zdá se i tuhý kořínek. Začalo okamžitě po válce, kdy byly lidické ženy vystavovány jako obžaloba z masa a kostí, a pokračovalo jako jeden ze základních kamenů komunistické propagandy. Zploštění individuálních osudů obětí masakru na další dějiství odvěkého boje s Germánem cementoval také způsob, jakým se o vyvraždění vesnice učilo a stále učí na školách.

Se zatíženým pohledem na vlastní historii souvisí i odpor, který vyvolává samotný způsob uchopení tématu. Slovy starostky obce Veroniky Kellerové: „A my si právě myslíme, že taková umělecká volnost na pietní území nepatří.“ Ano, pietní vzpomínka má nejlépe formu dvacetimetrové matky Vlasti s plamenným mečem v ruce. A z kamene či betonu nechť je i vzpomínka – bunkr osazený děly, namířenými na odvěkého nepřítele.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama