Po polní cestě či cyklostezce by se jistě šlo příjemněji, ale právě tudy před 66 lety prošla většina z bezmála třiceti tisíc Brňanů a Brňanek německé národnosti, pro které v naší zemi už nebylo místo. Řečeno tehdejším prezidentem republiky, který se prý tolik zasloužil o stát, přestal německý národ v této válce být lidským a musel jej stihnout veliký a přísný trest.
Ten v
šak stihl především nevinné, navíc rukama lidí, kteří by si jej možná sami zasloužili: zatímco skuteční pachatelé byli dávno na cestě do Latinské Ameriky, msta dopadla v prvé řadě na lidi pokročilého věku, ženy a děti, tedy ty, co toho s hrůzami války měli společného nejméně. A trestali lidé jako dělníci brněnské Zbrojovky, kteří do posledních dnů vyráběli za nadstandardní odměny zbraně pro Hitlera; Pochod smrti z Brna, v jehož stopách jdeme, vedl Bedřich Pokorný, za války pravděpodobně konfident Gestapa a po únoru vysoký důstojník StB.
Na Mendlově náměstí v Brně, tehdy hlavním shromaždišti vyháněných, se nás letos sešlo méně, než v předchozích letech. Chyběli zejména pamětníci tehdejších událostí, ale není se čemu divit, když od předchozího dne ještě nepřestalo pršet. Po několika slovech o příležitosti a záměru pietního pochodu jsme se přesto vydali na cestu, tucet postav pod deštníky a v pláštěnkách. Do Rajhradu, slabé poloviny cesty, jsme došli bez zastávky, krátce se posilnili a ve čtyřech pokračujeme dál.
I v tomto počtu jsme docela barvitá společnost: z Rakouska přijel amatérský historik, jinak podnikatel v IT, mezi kroky se bavím o hudbě se studentem germanistiky a s fyzikem o politice. Shodneme se, že nás důsledky vyhnání pronásledují dodnes, v podobě pokřiveného vztahu k právu a spravedlnosti či komplexu potlačované viny, jednoho ze zdrojů zdejšího agresivního provincialismu. Nehledě na to, že tehdejší události upevnily pozici KSČ v obnoveném státě a teprve umožnily pozdější převrat, či na nezměrné kulturní a ekonomické ztráty, které zmizení třetiny obyvatelstva Čech a Moravy znamenalo.
Poslední kilometry se spíše vleču, dohání mě trvalé následky úrazu, který jsem kdysi způsobil svojí levé noze. Trasa pochodu je dlouhá 32 km, v posledních květnových dnech roku 1945 navíc panovala tropická vedra, vyhánění u sebe neměli vodu ani proviant a většina z nich byla ve školním či naopak stařeckém věku. Toliko k oficiální verzi, podle které si akce vyžádala jen 2, navíc náhodné oběti. Jen na rakouské straně hranice leží daleko přes tisíc bezejmenných, kteří vyčerpání a zraněním podlehli také proto, že se o ně rakouské úřady odmítly postarat. Kolik žen a dětí přežilo s doživotními traumaty, která jim způsobili opilí čeští dozorci či sovětští vojáci, už nikdo nespočítá.
Po šesté konečně přicházíme k železnému kříži za Pohořelicemi. Zatímco většinu vyháněných odvozila Rudá armáda za hranice Rakouska či byli rozděleni na nucené práce po okolí, asi čtvrtina z nich zůstala v táboře, který byl postaven za války po nuceně nasazené. Najednou musel pojmout mnohonásobně vyšší počet osob, než pro které bylo místo, zubožení lidé zde trpěli podvýživou a infekčními chorobami. Na místě hromadného hrobu devíti set obětí tyfu a úplavice mlčky hledíme do trávníku ohraničeného tujemi, pohrouženi do vlastních myšlenek.
Člověk by od politiky k tomuto a příbuzným tématům čekal jasný či alespoň nějaký postoj. Naše současná politická reprezentace však nezvládá ani základně fungovat a například nacisty co chvíli pochodující našimi městy neřeší; všemožní Dobešové a Klausové naopak infiltraci extremistů do státní správy umožňují. Kdo tedy zaručí, že se hrůzy minulé války již nebudou opakovat? Je to na každém a každé z nás.
Článek vyšel v mírně zkrácené podobě 6. června 2011 v časopise Respekt.