Reklama
 
Blog | Jaroslav Ostrčilík

Jeden den v životě: Ve stopách vyhnaných

Poslední třetina cesty se zdá nekonečná, úzká silnice se žížalí nekonečnými lány směrem k Pálavským vrchům, kam ale nikdy nedosáhne, před Pohořelicemi ji rozšlápne čtyřproudá R52. Provoz je i v sobotu značný, řidiči se však chovají překvapivě slušně. Když potkají čtyři na kost promoklé postavy, nejspíš ze soucitu změní pruh či přibrzdí.

Po polní cestě či cyklostezce by se jistě šlo příjemněji, ale právě tudy před 66 lety prošla většina z bezmála třiceti tisíc Brňanů a Brňanek německé národnosti, pro které v naší zemi už nebylo místo. Řečeno tehdejším prezidentem republiky, který se prý tolik zasloužil o stát, přestal německý národ v této válce být lidským a musel jej stihnout veliký a přísný trest.

Ten však stihl především nevinné, navíc rukama lidí, kteří by si jej možná sami zasloužili: zatímco skuteční pachatelé byli dávno na cestě do Latinské Ameriky, msta dopadla v prvé řadě na lidi pokročilého věku, ženy a děti, tedy ty, co toho s hrůzami války měli společného nejméně. A trestali lidé jako dělníci brněnské Zbrojovky, kteří do posledních dnů vyráběli za nadstandardní odměny zbraně pro Hitlera; Pochod smrti z Brna, v jehož stopách jdeme, vedl Bedřich Pokorný, za války pravděpodobně konfident Gestapa a po únoru vysoký důstojník StB.

Na Mendlově náměstí v Brně, tehdy hlavním shromaždišti vyháněných, se nás letos sešlo méně, než v předchozích letech. Chyběli zejména pamětníci tehdejších událostí, ale není se čemu divit, když od předchozího dne ještě nepřestalo pršet. Po několika slovech o příležitosti a záměru pietního pochodu jsme se přesto vydali na cestu, tucet postav pod deštníky a v pláštěnkách. Do Rajhradu, slabé poloviny cesty, jsme došli bez zastávky, krátce se posilnili a ve čtyřech pokračujeme dál.

Reklama

I v tomto počtu jsme docela barvitá společnost: z Rakouska přijel amatérský historik, jinak podnikatel v IT, mezi kroky se bavím o hudbě se studentem germanistiky a s fyzikem o politice. Shodneme se, že nás důsledky vyhnání pronásledují dodnes, v podobě pokřiveného vztahu k právu a spravedlnosti či komplexu potlačované viny, jednoho ze zdrojů zdejšího agresivního provincialismu. Nehledě na to, že tehdejší události upevnily pozici KSČ v obnoveném státě a teprve umožnily pozdější převrat, či na nezměrné kulturní a ekonomické ztráty, které zmizení třetiny obyvatelstva Čech a Moravy znamenalo.

Poslední kilometry se spíše vleču, dohání mě trvalé následky úrazu, který jsem kdysi způsobil svojí levé noze. Trasa pochodu je dlouhá 32 km, v posledních květnových dnech roku 1945 navíc panovala tropická vedra, vyhánění u sebe neměli vodu ani proviant a většina z nich byla ve školním či naopak stařeckém věku. Toliko k oficiální verzi, podle které si akce vyžádala jen 2, navíc náhodné oběti. Jen na rakouské straně hranice leží daleko přes tisíc bezejmenných, kteří vyčerpání a zraněním podlehli také proto, že se o ně rakouské úřady odmítly postarat. Kolik žen a dětí přežilo s doživotními traumaty, která jim způsobili opilí čeští dozorci či sovětští vojáci, už nikdo nespočítá.

Po šesté konečně přicházíme k železnému kříži za Pohořelicemi. Zatímco většinu vyháněných odvozila Rudá armáda za hranice Rakouska či byli rozděleni na nucené práce po okolí, asi čtvrtina z nich zůstala v táboře, který byl postaven za války po nuceně nasazené. Najednou musel pojmout mnohonásobně vyšší počet osob, než pro které bylo místo, zubožení lidé zde trpěli podvýživou a infekčními chorobami. Na místě hromadného hrobu devíti set obětí tyfu a úplavice mlčky hledíme do trávníku ohraničeného tujemi, pohrouženi do vlastních myšlenek.

Člověk by od politiky k tomuto a příbuzným tématům čekal jasný či alespoň nějaký postoj. Naše současná politická reprezentace však nezvládá ani základně fungovat a například nacisty co chvíli pochodující našimi městy neřeší; všemožní Dobešové a Klausové naopak infiltraci extremistů do státní správy umožňují. Kdo tedy zaručí, že se hrůzy minulé války již nebudou opakovat? Je to na každém a každé z nás.

Článek vyšel v mírně zkrácené podobě 6. června 2011 v časopise Respekt.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama