Reklama
 
Blog | Jaroslav Ostrčilík

17. listopad jako oko za oko, zub za zub?

Datum 17. listopadu většina z nás chápe jako připomínku nenásilného vzdoru proti bezpráví a nesvobodě, jako svátek odvahy a vůle k demokracii, vítězství toho nejlepšího v nás. Tedy pokud zrovna nejsme Václav Klaus.

Je důležité vědět, že i v sebetěžších dobách se mezi námi našli lidé, kteří se k ideálům demokracie nebáli přihlásit i vší perzekuci navzdory. Myšlenky, daleko přesahující je samotné, navíc nebránili jen pro sebe, ale pro celou společnost. Tehdejší vystoupení studentů jsou o to inspirativnější, že první půlrok Protektorátu ani poslední týdny vlády jedné strany nebyly dobou vypjatých emocí a jasného ohrožení, vybízejícího k hrdinským činům, ale spíše časy zklamání a rezignace, tedy všeobecné pasivity. Výročí 17. listopadu se tak stává příležitostí, zamyslet se i nad stavem naší současné společnosti, například zda-li idealismus či obětavost ve prospěch celku není právě to, co nám dnes tolik chybí.

Není, problémem dneška je „narůstající asymetrie […] mezi pozorností věnovanou událostem před zahájením II. světové války, událostem v jejím průběhu a událostem po jejím skončení,“ myslí si hlava tohoto státu. Na vzpomínkové akci před budovou Hlávkovy koleje Václava Klause k výročí událostí listopadu 1939 nenapadne o mnoho víc, než kupecké počítání mrtvých: „v posledním měsíci okupace (z celkových 75 měsíců jejího trvání) [bylo] okupanty zavražděno více lidí, než kolik jich přišlo o život v prvním měsíci po skončení války.“ Ponechme stranou nemožnost ověření si tohoto tvrzení i okolnost, že k tzv. divokému odsunu docházelo již před definitivním koncem války, odhlédněme od statisíců rodin okradených o veškerý majetek i od znásilnění práva a spravedlnosti, které vrhá stín až do dnešních dnů, a soustřeďme se pouze na absurditu projevu páně prezidenta ve vztahu k současnému diskurzu o novodobých dějinách naší země.

Poválečné vyhnání je prý ve veřejném prostoru příliš prezentní. Není se co divit, když se o něm 40 let mluvit nesmělo a 20 let mluvit nemělo; i normalizační prognostik Klaus jistě tuší, že za současnou nabídkou popisů a interpretací tehdejších událostí stojí jednoduše poptávka po nich – jistě ne náhodou velkou měrou právě z řad vrstevníků Jana Opletala.

Reklama

Podle prezidenta se tak každopádně děje na úkor křivd, které se staly „nám“. Pohled šablonou „my a oni“ je zde však problematický, vždyť právo tehdy přestalo platit pro všechny – za Říši nepřátelskou činnost byla potrestána i celá řada německy mluvících obyvatel Protektorátu či Sudet, a později ti, co si přilepšili gruntem souseda německé národnosti, o něj stejnými mechanismy přicházeli v průběhu kolektivizace. Hrůzy okupace přitom připomínány jsou, o tragédii v Lidicích či holocaustu by se na školách mělo běžně učit, tak proč ne o vyhnání? Klaus je „frustrován z absence důrazu na klíčový význam časové posloupnosti a kauzální příčinnosti těchto [17. 11. 1939 resp. vyhnání] událostí“ – tím, že chce tlumit diskuzi o poválečné dohře nacistického teroru, však celistvému uchopení našich dějin sám brání.

Poslední obava prezidenta patři používání „překroucené historie“ proti našim národním zájmům. Nehledě na to, že si tyto zájmy představuje na opačné světové straně než například Vláda, je na místě otázka, kdo nás tím kladivem revanchismu vlastně bije. Evropská unie, globální ekoalarmisté či Bernd Posselt, který, ač mluvčí jistě kontroverzní Sdt. Landsmannschaft, ve stejný den klade věnec v Lidicích se slovy „žádáme o odpuštění té části viny, kterou i my neseme?“ Chce se říct, že jediný široko daleko, kdo poválečným utrpením našich tehdejších spoluobčanů někoho vydírá, je sám Klaus.

Článek vyšel 23. 11. 2010 na www.spolecnaminulost.cz.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama