Normalizační desetiletí jsou bezesporu dobou, na kterou se (snad, v Česku člověk nikdy neví) nebude vzpomínat s přílišnou hrdostí. Z ideálů rozmačkaných pod pásy tanků zbylo jen rezignované odhodlání přežít, po rozpadu předmnichovské republiky další trauma, které tu na dlouho problematizovalo identifikaci jedince s celkem a tím jeho konstruktivní zapojení se do společnosti. Když se za něco postavím, jen dostanu přes držku. Ať se tam na hoře mydlí, mě se to netýká, stejně nic nezměním.
Do jaké míry byla Sametová revoluce renesancí odpovědnosti člověka, je přitom sporné. V mnoha jednotlivých případech to jistě platilo, pohledem z dneška se ale zdá, že většina lidí klíči zvonila skutečně spíše pro konec otravného režimu a za „americké“ životní možnosti, než pro ideály demokracie a humanismu.
Jeden Havel jaro nedělá
Tak, jako chybějící morální základ dělá naši společnost bezbrannou vůči konsumu a materialismu, je i stát bez poslání vystaven všemožným excesům převládající žraločí mentality. Nebudete mi to věřit, ale jsou země, kde se stát považuje za ochránce slabších nebo motor obratu k udržitelné energetice. U nás se navzdory hlasům hrstky intelektuálů začal budovat na tržních principech a věci veřejné byly zredukovány na pouhý sled účetních operací.
Leckdo přitom doufal, že světlejší zítřky přijdou samy – lidé se naučí v demokracii chodit a povstanou generace, ničím nepoznamenané. Jaksi se tak ale neděje, že. Husákovy děti svůj politický a sociální autismus předaly téměř beze zbytku dětem klausovým. A stát v rozkladu tomu nedokázal zabránit (pro srovnání si zkuste do vyhledávače zadat sousloví politische Bildung).
Kde jsou ti srdcaři
Dominance technicistního přístupu jde ruku v ruce s dehonestací toho řekněme srdečního. Když v nic nevěříme, tak nás pochopitelně provokují lidé s vlastním názorem a ještě více jeho artikulace, například bránění národního parku před pilami. Stejně tak si stýskáme na ušpiněnost politiky ideologií. Jasně, že politici nic neřeší, když je vyčerpávají hádky o ničem.
Pojďme se nad věcmi ale pro změnu trochu zamyslet: ve Strakovce se potkávají strany („strany“), které jsou si ideologicky bližší, než kdykoliv předtím – Vláda je ale paralyzovaná permanentní křečí. Oproti tomu v mnoha městech, na krajích a svého času i na vládní úrovni pozorujeme velké koalice, které si přes sebetvrdší předvolební boj rozumějí až podezřele dobře. Jak je to možné?
Právě proto, že se v Česku žádný boj idejí nekoná. Strany se jimi možná ohánějí v předvolební show pro voliče. Skutečným pojítkem české politické elity jsou ale mocenské a hospodářské zájmy skupin, které ji ovládají. Proto je nejpravděpodobnější koalice tou nejméně funkční (pokouší-li se v jejím rámci nastoupit na scénu nový hráč), a ta nejméně pravděpodobná tou nejpevnější.
Možná by nám tedy bylo třeba lidí, kteří pro změnu nemyslí v penězích, ale nesou s sebou nějakou tu ideologii, něčemu věří. Kdo do něčeho vkládá srdce, ten to obyčejně nerozkrádá.
Elišku na nás
Z prostředí brněnské, řekněme nezávislé scény, přichází kandidatura Elišky Wagnerové. Ano, to je ta bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu, které odchod z ÚS byl podle premiéra svátkem demokracie. Chce se říct, že od člověka jako Nečas, ze strany jakou je ODS, se jedná o kompliment a to nejlepší doporučení.
Ale co, volí se přece podle toho, jestli jsem „napravo“, „nalevo“, případně „na hlavu“. Politická praxe toto dělení samozřejmě dávno překonala, nehledě na to, že je české politické strany příliš nenaplňují ani v teorii. Nad rámec jejich mediálních karikatur tady strany stejně téměř nikdo nesleduje, je tedy jedno, kdo co dělá nebo kdy udělal: důležité je, kam si co promítnu. Pro jednou ale zkusme udělat výjimku a s osobou kandidáta, tedy kandidátky, se blíže seznámit.
Na rozdíl od leckterého malostranského frykulína má Eliška Wagnerová hlubokou životní zkušenost z ciziny na západ od našich hranic; v roce 1982 emigrovala do SRN a později do Kanady. Zdá se to jako banalita, ale možná jste si všimli (i v ostatních příspěvcích na tomto blogu), jak diametrálně odlišný je pohled reemigranta-pisatele těchto řádku na dění v naší zemi od toho drtivě převládajícího. To lze předpokládat i u Elišky Wagnerové, a není „jiná“ politika přesně to, po čem tolik voláš, milá čtenářko, milý čtenáři?
Předsednictví Nejvyššího soudu, kam byla povolána Václavem Havlem, a místopředsednictví Ústavního soudu byly další životní etapy Elišky Wagnerové. Nevlastní sice bezpečnostní agenturu ani nemoderovala pokleslý pořad bulvární televize, zato pracovala v Legislativní radě Vlády, působila v tzv. Benátské komisi (poradním orgánu Rady Evropy), přednášela na několika právnických fakultách a na fakultě sociálních studií v Brně, zasedala v bezpočtu nadací a výborů pro udělování mezinárodních cen; sama je nositelkou stříbrné Randovy medaile. To je taky docela kůl, ne?
Ten čas je teď
Máme všichni plné pusy řečí o změně, že takhle to dál nejde a tak dále. Dobře, tak to tentokrát udělejme jinak. Zaprvé vůbec pojďme volit, i když je to „jen“ do Senátu a krajů. A za druhé nevolme podle populistických hesel a neurčitých pocitů, ale hlavou.
Volme osobnosti, které se v minulosti postavily nepravostem a dokázaly vysokou morální integritu. Osobnosti, které mají fundované názory a v životě dokázali víc, než jen excelovat na karlštejnském greenu. Volme lidi jako je Eliška Wagnerová (Ivan Gabal, Martin Potůček, Přemysl Rabas, Libor Michálek, …).