Napříč Evropou sdílených, řekněme antipatií vůči Romům, není prosté ani Německo, něco je tam ale přece jinak. Ukázalo se to již při prvním větším kontaktu s ekonomickými migranty z Balkánu, ke kterému došlo v létě 2012 v Duisburgu.
Do oprýskaného paneláku na okraji města se nastěhovala tisícovka Romů z Rumunska. Sousedé si stěžovali na hluk a odpadky, zatímco majitel budovy jen inkasoval nájmy a hrál mrtvého brouka. Příchod chuďasů z východu byl nad síly hluboce zadluženého města v Porúří.
Suplovalo jej sdružení Zof, které lidem z paneláku pomáhalo v jednání s úřady i s nástrahami každodenního života. Pomohlo deeskalovat situaci potom, co se násilně střetly občanské hlídky, které chtěly chránit Romy před předpokládaným útokem neonacistů, se shromážděním naštvaných občanů. Zof nakonec sestavilo seznam rodin, které chtěly zůstat a začlenit se, a vyjednalo bydlení v městském.
Žádná všeobecná hysterie se nakonec nekonala, a pronajímatelé, kteří by jako v Česku vysávali veřejné příspěvky chudým na bydlení, vyšli s prázdnou stejně jako populisté. Chce se říct, že byť v malém měřítku, zvládlo Německo za rok to, co česká společnost neúspěšně řeší již od vyhnání původních obyvatel Sudet a jejich částečného nahrazení Romy ze Slovenska před tři čtvrtě stoletím.
Co s nimi
Některé německé komuny si na příliv Rumunů a Bulharů stěžují již delší dobu. Prý „je akutně ohrožen sociální smír,“ píše se v interním vyjádření Sněmu německých měst, do kterého měl možnost nahlédnout týdeník Spiegel. V některých komunách se počet příchozích z obou zemí od roku 2006 zšestinásobil, v roce 2012 šlo o celkem 71 000 osob a loni jistě o dalších několik tisíc více.
Německá společnost a politika přitom s kontroverzním tématem nakládají neobyčejně vyzrále, rozhodně ve srovnání s tím, co v Česku způsobí útok Romů vylhaný náctiletým dealerem trávy z Břeclavi. Rozruch a obvinění z laciného populismu vyvolalo již zjištění bavorské CSU, že z Balkánu nepřicházejí jen mladí IT experti a lékaři, doplněné o návrh, ať je jakékoliv zneužití státní podpory trestáno vyhazovem ze země.
Pravdou je, že aby si člověk v Německu na přídavcích na děti a jiných dávkách obdržel násobek toho, co by si kdy vydělal na bulharském venkově, stačí málo. Několik soudních rozhodnutí již těmto přistěhovalcům přiznalo německou podporu v nezaměstnanosti, k čemuž Německo na základě konkrétního případu nedávno zavázal i Evropský soudní dvůr.
Ani společnosti v Německu, Británii či Francii samozřejmě nejsou imunní vůči pohodlným bludům, pročež se zástupci těchto a dalších zemí na jednání odpovědných ministrů v Bruselu 5. prosince shodli na možnosti rychlého zavedení vízové povinnosti pro balkánské země, které nejsou členy EU. Britský ministerský předseda Cameron je navíc v čele snahy o omezení volného pohybu zaměstnanců v rámci Unie. Co si tom asi myslí moje sestra, která žije a pracuje v Londýně? Přece jen svými daněmi platí premiérův služební Jaguar i celé tories.
Práce je dost
Experti i zdraví rozum napovídají, že odmítavý postoj nanejvýš ztíží integraci lidí, kteří stejně budou přicházet. A že kriminalizace jejich pobytu jen otevírá podnikatelské příležitosti pro organizovaný zločin. Jak si po zavedení prohibice uvědomili Bugsy Siegel či Al Capone, lidskou přirozenost nejde zakázat paragrafem.
Absurdní je například představa, že je tu omezený rezervoár práce, který imigranti vyčerpají v neprospěch starousedlíků. Když příchozí konzumuje, vytváří přece z podstaty věci další pracovní místa. A platí daně. Já vyrůstal v Rakousku a moje rodiče to tak dělali. Jsou každopádně čísla, která potvrzují, že tyto příjmy vždy převýší náklady na integraci.
Němci se přesto ptají: typickými ekonomickými imigranty z Balkánu jsou Romové, kteří mají v zemích svého původu ztížený přístup ke vzdělání i práci. Nemají spíše tyto země udělat něco pro to, aby se v nich Romové necítili nechtění či přímo v ohrožení? Evropská unie jim nabízí propracované strategie, jak soužití normalizovat, finanční a administrativní podporu – sklízí za to ale jen kritiku. Že?
Do ciziny se skutečně vydávají hlavně ti odvážnější a podnikavější. Mezi příchozími z balkánských členských zemí každopádně tvoří Romové na útěku za smysluplnou perspektivou menšinu. Právě do Německa odcházejí především mladí lidé, kteří umí jazyky a studovali přes eurounijní program Erasmus v Berlíně, Vídni či Praze.
Proč vlastně
To je opravdu s prominutím průser, ale ne pro Německo. Už dnes se v Rumunsku musí průměrný lékař či lékařka starat o více pacientů, než kdekoliv jinde v EU. A z Bulharska v roce 2012 poprvé odešlo víc mediků, než kolik jich obdrželo aprobaci. Zatímco místním zdravotnictvím hrozí kolaps, pomoc s odchodem na západ je v těchto zemích výnosný byznys.
Ekonomické důvody pro emigraci jsou přitom jen odrazem špatného nastavení společnosti: když jako Rom/ka prostě neseženete slušnou práci, nebo jako bulharský student či studentka medicíny musíte za studium platit a po něm řešit korupční a nepotické vazby v branži. V Německu vás ve shánění práce efektivně podporují, respektive dostanete lepší vzdělání zadarmo a pro otevření praxe nemusíte uplácet.
Imigrace tedy není problém tam, kam lidé přicházejí – ze statistik naopak vychází, že je jim přínosná. Problém morální i praktický představuje spíše pro země, odkud lidé odcházejí za lepším. Co myslíte vy?